Mistrovství světa osmnáctek ve Finsku předčilo mé představy, říká prostějovský trenér a žurnalista Lukáš Majer
Sezóna byla celkově dost náročná, přesto z pohledu 1.-3. třídy našeho klubu určitě úspěšná. Ze začátku jsem působil u ročníků 2004 a 2005, což je čtvrtá a třetí třída. Pro čtvrťáky byl tento ročník těžší, jelikož přecházeli na velké hřiště. Naštěstí se ukázalo, že tito kluci mají výborný základ a hned na premiérovém turnaji na velké hřiště jsme v Jaroměři uspěli, což já osobně považuji jeden z největší úspěchů sezóny.
Po Vánocích pak přišly menší změny, čtverku převzal Pavel Handl a já měl místo toho druhou třídu. Musím říct, že u této kategorie 2006 se nám podařilo opět nejet na určitou vlnu, která byla pro kluky dost náročná a klobouk dolů před nimi a jejich rodiči, že nám věřili. Na ledě jsme byli opravdu skoro každý den, navíc v prázdninovém týdnu odehráli pět utkání. Přátelsky v Porubě a na Kometě Brno a pak o víkendu soutěžní dva zápasy. Dělali jsme vše proto, abychom mohli hrát, hrát a hrát. Celkově se porce zápasů u některých hráčů dostala za sezónu na číslo 96, což už mohu říct, patří k opravdové špičce. Své na tomto čísle dělají turnaje, kterých bylo dohromady 11, přátelské zápasy, jenž jsou díky skvělé spolupráci s okolními, někdy až dalekými, kluby. Ale i tak je potřeba hledat cestu k vyhranosti, protože zápasy jsou v této kategorii nejlepší trénink. Proto vidím opět obrovský posun u našich hráčů.
Zmínil jste 96 odehraných zápasů, jak sám říkáte, většina turnajů pak byli pro malé Jestřábky úspěšné. Jak jinak ještě děti přes sezónu pracovali?
Tak samozřejmě to není jen o hokeji a hodině na ledové ploše. Snažili jsme se hráčům vytvořit program co nejpestřejší. Když začnu od letní přípravy, tak již v tomto období nás čekal trénink s Markem Černoškem, setkání a taktéž trénink s Antonínem Honejskem. Společně s fotbalovým klubem TJ Sokol Čechovice jsme strávili jedno pěkné odpoledne. Naši kluci si zkusili plnohodnotný fotbalový trénink, já vedl zase fotbalisty. Takový výměnný proces. Hráči měli v letní přípravě po trénincích každý týden výuku angličtiny, přes sezónu jsme angažovali trenérku gymnastiky na protahování, posilovací cvičení a strečink. Díky podpoře rodičů se nám dařilo dělat tréninky střelby a práce s holí, což klukům obrovsky pomohlo. Nechci také zapomenout na společnou návštěvu kina, kdy jsme byli na Šmoulích (úsměv). Vše dělám s provázaností a propracovaností. Opravdu to není jen o hokeji, ale cílevědomě rozvíjíme děti po všech stránkách a nejen sportovně, ale i lidsky. V rámci možností můžu říct, že se nám to daří.
Podařilo se Vám opět zorganizovat již 2. ročník domácího turnaje, kde zejména na finále bylo dobrých sto padesát fanoušků… Byl jste spokojen z tohoto pohledu?
Cílem turnaje bylo, posunout jej opět o mílový krok dopředu, než byl 1.ročník. Byly zde kvalitnější týmy, sezvat na jeden den Slovan Bratislava, Kometu Brno nebo trenčínskou akademii, dá spoustu práce. Průběh turnaje, za účasti regionálních médií a tisku, byl taktéž skvělý. Dětem jsme připravili doprovodný program v podobě skákacího hradu, ceny snesly přísné měřítko a samotný závěr, kdy na finále mezi námi, tedy Prostějov – Trenčín, byla taková atmosféra… To byl pro všechny obrovský zážitek a my jsme rádi, že si prostějovský hokej buduje i díky tomuto turnaji jméno. Mým cílem je tento turnaj dotáhnout na neoficiální mistrovství republiky, které u těchto dětí chybí.
V kvalitních klubech je to naprosto běžné. Lidé musí vidět, že LHK Jestřábi Prostějov není jen A-tým, ale že máme i malé děti. Pro ty je aktivní účast na utkání A-týmu obrovským zážitkem, o některých děkovačkách si pak kluci ještě dlouho povídali a sami od sebe se nás často ptali, jestli budeme hrát opět na „Áčku“. To jsou momenty, které Vás zahřejí a řeknete si, že je asi něco dobře. Vše v první řadě probíhá díky skvělé spolupráci s A-týmem a panem doktorem Luňákem, což je super. Samotné poděkování na utkání proti Mostu už bylo třešničkou na dortu.
Vedle nejmenších kategorií jsme Vás mohli vidět i na lavičce mladšího dorostu. Můžete říci, jaký je tam rozdíl v práci, oproti benjamínkům?
U malých dětí jsem strávil tři roky a tato kombinace asistenta u mladšího dorostu byla ideální. Nejdříve jsem působil od září krátce s Martinem Kužílkem, po změnách v A-týmu pak s Filipem Smejkalem a Mírou Pezdou. Práce u této kategorie, v 1.lize, je o tom, že kluci musí sami chtít, sami musí mít zájem se zlepšovat, pracovat na sobě. Ze začátku byl jejich přístup takový specifický. Neměli totiž spoustu věcí zažitých, což jim ovšem nemůžeme zazlívat. Postupem času zjistili, že to co po nich s Filipem a Mírou chceme, jim pomůže a sami přicházeli s tím, že chtějí trénovat. Oproti žáčkům je tam samozřejmě rozdíl v tom, že mladší dorost už je o větší hokejovosti. Hráči dostávají pomalu nějaký základní herní systém, ale v lize jsou u většiny kluků problémy s dovednosti, takže jsme pracovali i na tom.
Mladší dorost obsadil 2. místo v ligové skupině – Východ, hned za postupující Porubou. Považovali jste s trenéry sezónu za úspěšnou?
Úspěch by to byl v extralize mladšího dorostu, tady bych to považoval spíš za výsledek poctivé práce. Samozřejmě vás vytažení týmu z pátého místa na druhý flek zahřeje. Některé zápasy snesly slušné měřítko, zejména souboje s Porubou stojí za zmínku. V říjnu tam kluci dostali 10 gólů, pak jsme s nimi doma prohráli 1:4. V nadstavbě pak u nich prohráli na nájezdy a doma je už v nájezdech porazili. Nutno však říct, že Poruba měla daleko širší kádr, doplněn asi o tři hráče ze Slovenska, jenž ji tam dělaly body. Nicméně tyto utkání kluky posouvají dál, jen škoda, že jich v soutěži není více. Zároveň si myslím, že tu chybí systém play-off, jelikož dost brzy bylo jasné, že Poruba soutěž vyhraje.
Vedle trenérské činnosti se v prostějovském hokeji angažujete také jako redaktor oficiálního webu a za vaši dobrou práci jste byl nominován i do týmu eSports, který byl přítomen na Mistrovství světa osmnáctiletých ve Finsku. Jaká to byla pro vás zkušenost?
Obrovská, po všech stránkách. Už jen to, že člověk je na mistrovství světa, kde jsou nejlepší hokejisté jistého věku. Po hokejové, ale i životní stránce super. Byl jsem již v roce 2012 na Channel One Cupu v Rusku, v rámci turnajů Euro Hockey Tour, ale tohle mistrovství bylo víc a dost mi pomohlo.
Co bylo vlastně vaším úkolem na této akci?
Bylo toho dost. Základním bodem samozřejmě tvorba onlajnů z utkání. Tím, že až do semifinále jsme byli jediným přímým českým zdrojem informací z Česka, to bylo o to důležitější. Co se dalšího obsahu práce týče, tak klasické články, reportáže či video rozhovory s trenéry a především hráči a to jak České republiky, tak slovenského týmu. Mistrovství světa osmnáctek a především český mládežnický hokej si přítomnost médií na těchto akcích zaslouží. Pro hráče samotné jsou v tomto věku rozhovory také jistou zkušeností, proto je jen dobře, že eSports vysílá na tyto akce redaktory. Pro mě osobně to byl zase jiný pohled na hokej, i žurnalistika na mezinárodní úrovni je o něčem jiném.
Tak určitě. Tohle byla jedna z nejdůležitějších věcí, proč jsem na mistrovství byl a lidé, jenž dělali nominaci, to moc dobře věděli. Za to jim patří velký dík. Turnaj se hrál ve dvou městech. Jako hlavní Lappeenranta, kde hráli Češi a my také v centru tohoto města bydleli. Na stadion to bylo půl hodinu pěšky, někdy jsem tuto cestu chodil i čtyřikrát, ale stálo to za to. Sledoval jsem vedle zápasů i nespočet tréninků, suché rozcvičky, přípravy na utkání. Samozřejmě každá země volí jiný styl hokeje, což je zajímavé, že to poznáte klidně i na třicetiminutovém tréninku.
Většina týmů aktivně do tréninků zapojuje trenéry, i při zdánlivě jednoduchých cvičení, kdy na hráče vyvíjí tlak. Donutí je udělat kličku, modelují situace z utkání. Tohle se mi líbilo na Kanadě či Americe. Velmi pozitivní dojem udělala na turnaji česká reprezentace. Po osmi letech medaile, navíc stříbro je historický úspěch, ovšem oprávněný. Češi měli v dějišti turnaje velký respekt, ve čtvrtfinále s Rusy jim pomohlo štěstí, ale to k tomu patří. Zkušeností a poznatků je opravdu moc.
Co vás na mistrovství nejvíce zaujalo?
Asi někteří budou očekávat nějaký střípek z finského života, ale tím, že jsem na zimáku někdy strávil za den i 13 hodin, mám především hokejové poznatky (úsměv). Ono v Lappeenrantě, kromě jezera Saimaa, toho moc ani k vidění není. Ale zpět k hokeji. Některé české kluky znám osobně, třeba s Alexem Rašnerem jsem ještě rok a něco zpět hrál v týmu, takže úspěch jsem Čechům hodně přál. Takže i z tohoto pohledu to bylo zajímavé. Dále mě obrovsky bila do očí kvalita hráčů. I když mě kolega trenér v Prostějově upozorňoval, že osmnáctky jsou hukot, toto předčilo moje představy. Jednalo se o ročníky 1996, okrajově v týmech hráči 1997. Tito hráči stabilně jsou lídry v juniorkách, často již naskakují za A-tým, někteří hrají nejvyšší seniorské soutěže v zahraničí. Ten hokej byl na tyto ročníky opravdu špičkový. Jak jsem přijel domů, tak jsem slýchal otázky, zda se to dá nějak srovnat s našimi hráči. I když u toho nepůsobím, tak se na utkání těch kategorií pravidelně dívám, ale bohužel, ten rozdíl je více než markantní a ani to nejde srovnávat. Naopak by tyto šampionáty měly být motorem pro ligové hráče, kteří si třeba o sobě myslí, že jsou hokejisty. Dnešním klukům v dorostech chybí pokora. Tím že semifinále a finále pak dávala televize, se mohli podívat, jak to má vypadat. Věřím tomu, že většina mladých hokejistů, neměla ponětí, že nějaké MS je.
Měl byste pro nás i nějaké informace ze zákulisí, nebo alespoň z Finska celkově. Alespoň něco…
(smích). Vidím, že hokeje máte dost. Finsko je pěkná země, především okolo jezer je nádherná příroda. V zemi je celkem draho, ale panuje obrovská volnost, často přístupné zahrady, bez plotů. Finové jsou dobrosrdeční, snaží se problémy řešit, ale s úsměvem na tváři, což je pěkné. V Lappeenrantě hraje místní Saipa nejvyšší soutěž. Mají vedle sebe dvě haly, s tím, že v jedné jsou dvě kluziště, takže dohromady tři plochy. Tento komplex je ukryt kolem rodinných domů, takže třeba ani 30 metrů od haly chvílemi nemáte o nějakém hokeji ponětí.
