Odchovanec David Brančík strávil půl sezóny v Kalifornii. Medvěda jsem naštěstí nepotkal hlásí a pere se o šanci v Áčku
S hokejem jsem začínal v Prostějově ve čtyřech letech a prošel jsem všemi mládežnickými kategoriemi až do staršího dorostu. V tě době mládež nesměla na ZS trénovat a tak mě otec, stejně tak jako mnoho jiných rodičů naložil do auta a začal vozit do Olomouce. Tam si mne všimli trenéři pan Konopčík a Ivo Peštuka a nabídli mi hrát nejvyšší dorosteneckou soutěž. Já jsem jim to vrátil v tom, že jsem okolo Vánoc byl v kanadském bodování obránců extraligy dorostu na čtvrtém místě. Pak přišla nabídka zkusit extraligovou juniorku a v ní jsem zůstal až do konce sezony a následně další dva roky. Přičemž hned první rok se nám povedlo vybojovat bronzovou medaili a finále nám uteklo jen o fous, když jsme se Spartou prohráli 2:1 na série, kde mimochodem hrál zrovna David Skřivánek (smích). Loni během vánoční pauzy přišla nabídka jít hrát do USA. Nebylo nad čím přemýšlet, i když mne to trochu mrzelo, protože po mém odchodu a zranění dalšího obránce následovala dlouhá řada proher olomouckého týmu. V USA jsem působil od nového roku až do konce sezony. Byla to pro mě obrovská zkušenost jak do života, tak do hokeje a jsem moc rád, že se mi ta šance naskytla!
V loňské sezóně jste naskočil v přípravě i za A-tým, mimo jiné jste odehrál přátelské derby v Přerově. Jak to, že se nakonec nepodařilo v týmu tehdejšího trenéra Málka setrvat?
Naskočil jsem do dvou přípravných utkání. Jedno bylo s Břeclaví, ve kterém jsem odehrál polovinu utkání a to druhé bylo s
Přerovem, ve kterém jsem odehrál celých 60 minut. O tom jestli setrváte v týmu nebo ne, nerozhoduje hráč. Samozřejmě to
může ovlivnit svým přístupem k tréninku a herním projevem na ledě, ale vždy to poslední slovo mají trenéři, popřípadě
manager. Navíc přes sezonou byla dohoda mezi Prostějovem, Olomoucí a mnou, že budu mít hostování do Olomouce a střídavé
starty do Prostějova, takže když budou trenéři chtít, nebo se někdo zraní, můžu okamžitě naskočit. Proč se tak nestalo není
otázka pro mě, je spíš na někoho jiného.
V USA jsem působil v Kalifornii v týmu Lake Tahoe Blue, který hraje WSHL neboli Wester State Hockey League. U mě žádná specifická pozice nebyla. Do týmu jsem šel s tím, že potřebují posílit obranu. Tamního managera jsem zaujal, takže jsem byl pořád na ledě. Přesilové hry, oslabení, hra pět na pět, neustále jsem dostával prostor, což mi vyhovovalo a snažil jsem se prodat to, co jsem se doma naučil.
Předpokládám, že Amerika Vám dala mnoho zkušeností a zážitků. Můžete nějaký prozradit?
Co se týče hokeje, tak ano. Můj spoluhráč Jonathon Robinson dohrál jednoho z obránců soupeře tělem, když ho dojel přes celé
hřiště tak, že letěl dva metry vzduchem, ještě nikdy jsem nic podobného neviděl. Samozřejmě následovala veliká bitka a
ukončený zápas před závěrečnou sirénou. (smích) Jinak jsem byl velice překvapený přístupem k hráčům a servisem, který jsme
měli. V neposlední čadě také jiný způsob trénování. Co se týče normálního života, tak žádnou zajímavost nemám. Chtěl jsem
vidět medvěda, protože Tahoe je v horách, není tam žádný průmysl a je tam úchvatná příroda, ale bohužel, nebo možná bohudík
se mi to nepoštěstilo.
Od května jste v přípravě prvoligového A-týmu Prostějova. Jak byste zatím zhodnotil letní přípravu?
Příprava v Prostějově je tvrdá, což mi vyhovuje. Dříve jsem trénoval individuálně, protože jezdit každý den na suchou
přípravu do Olomouce bylo finančně dost náročné. Ale v kolektivu je to vždycky jednodušší, máte větší motivaci a je sranda.
Dostáváme těžké kapky jak od kondičního trenéra tak i od trenérů a pana Vykoukala, který se pravidelně zapojuje do tréninku.
Je to naprosto jednoduché, pokud chcete být lepší jak všichni ostatní, chcete vyhrávat zápasy, musíte trénovat daleko
tvrději a víc jak všichni ostatní. Táta mě vždycky říkával, ošidit jde cokoliv, ale vlastní tělo nikdy neošidíš.
Může být pro Vás pozitivem, že jste odchovanec prostějovského hokeje a máte šanci se poprat o prvoligový dres doma?
Nikdy se mi nestalo, že bych měl nějaké výhody z toho, že jsem Prostějovák, spíš naopak. (smích). Prostějov má velké cíle a
k tomu potřebuje kvalitní hráče. Na prvním místě tedy bude určitě výkonnost. Samozřejmě finanční částka v dnešní době není
zanedbatelná věc a vlastní odchovanci nejsou finančně tak nároční jako když kupujete hotového hráče. Ale myslím si, že výkonnost
bude na prvním místě.
Působil jste v Olomouci, v juniorské extralize jste odehrál kolem 90 zápasů Co Vám dala tato soutěž, jakožto nejlepší juniorská v Česku?
Pokud chcete hrát kvalitní hokej, musíte trénovat a hrát s kvalitními hráči a ti jsou v extralize. Potkáte tam hráče,
kteří už cosi umí, uvědomíte si, že pokud se zde chcete udržet a být přínosem pro tým, nemůžete nic ošidit. Nebrusli se
zde bezhlavě nahoru dolů, i když to tak často vypadá a hra je hodně rychlá. Hráči zde přemýšlí a hra má řád. Nikdo si
nedovolí diskutovat s rozhodčím tak, jako v nižších soutěžích. Co řekne trenér to platí, všichni ví, že pokud se chtějí
prosadit, musí táhnout za jeden provaz a makat. Nějaké večírky před zápasem, nebo pozdní příchody na trénink, to zde
neuvidíte, i když se to párkrát stalo, ale ti daní hráči letěli. 88 zápasů je už slušná porce, určitě ne všechny se mi
povedly jak bych si představoval, ale určitě mě extraliga posunula hodně dopředu. Ukázala mi, že pokud budete na sobě
poctivě makat a necháte na ledě srdíčko, můžete porazit kohokoliv, že nezáleží na tom, za jaký tým hrajete, ale s kým
hrajete a jak poctivě trénujete.
Jaká je pro Vás motivace zahrát si v 1. ligu, jakožto první mužskou soutěž v kariéře?
V Prostějově jsem hokejově vyrůstal,mám zde spoustu přátel a kamarádů a hrát v Prostějově znamená hrát pro ně.
Hokej člověk nemůže hrát sám, musíte mít spoluhráče bez nichž nemůžete trénovat. A hrát doma za muže je jediný způsob jak jim to vrátit.
Navíc je zde spousta mladých hráčů, kterým chci ukázat, že i v Prostějově může vyrůst hráč který má na to aby 1. ligu hrál.
